CO JE BRILIANT?

• Horní část: 32 faset a jedna ploška (výchozí bod broušení).
• Spodní část: 24 faset.

Další malá ploška, známá jako hrot jehlanu, je v praxi považována za tolerovanou odchylku, protože ideální sbíhání všech bočních faset do jediného bodu je téměř nemožné dosáhnout.

Diamant, jak jej známe dnes

Když se řekne diamant, většina lidí si okamžitě představí jeho ikonickou podobu – podobu kulatého briliantu, jakou často vidíme na špercích.

Tento brus, považovaný za nejvyšší standard, se stal dominantní volbou pro klenotnický průmysl. Většina surových diamantů se zpracovává právě do podoby, kterou odborníci označují jako standardní kulatý briliant.

Brilance, která dává briliantům jejich jedinečný lesk, je výsledkem odrazu světla uvnitř kamene. Světlo, které do drahokamu vstupuje, prochází jeho strukturou a odráží se tak, aby se vrátilo ve stejném směru, v jakém přišlo.

Briliant je tak perfektním výsledkem precizního broušení, jehož cílem je maximalizovat hru světla a třpyt, který dělá diamanty tak výjimečnými.

Diamant, jak jej znali naši předci

V dávných civilizacích byly diamanty ceněny především pro svou mimořádnou tvrdost, která symbolizovala sílu a neporazitelnost. Není proto překvapením, že je vyhledávali vládci, kteří v tomto unikátním drahokamu spatřovali zrcadlo svého postavení. Jejich estetická krása byla tehdy až druhořadou vlastností.

Pokud bychom se na tehdejší diamanty podívali dnešním pohledem, pravděpodobně by nám nepřipadaly tak oslnivé. Až v pozdním středověku, kdy se začaly zlepšovat techniky broušení, začaly diamanty získávat svou charakteristickou brilanci. Nicméně ani tehdejší brusy nedosahovaly preciznosti a světelných efektů, které jsou běžné u moderních diamantů.

Staré brusy

Jeden z prvních známých brusů je tabulkový, jež sice disponoval určitými odlesky, ale rozhodně ne v takové kvalitě, na kterou jsme zvyklí dnes. Dalším velmi populárním tvarem byl bodový brus, který pouze reflektoval krásu ideálního přírodního krystalu. Lidé jej milovali díky krásnému tvaru a odrazům jeho velkých leštěných ploch. Samotný lesk diamantu bodového brusu byl ovšem velmi omezen.

Výrazný pokrok nastal v 17. století, kdy evropští brusiči začali vyvíjet nové techniky broušení, aby uspokojili náročné požadavky barokní šlechty. Diamanty a další drahé kameny díky těmto inovacím získaly podobu, která zvýraznila jejich krásu – jiskřily ve všech barvách duhy a zářily jasněji než kdy dřív.

Právě v této době se zdokonalil routový brus (známý také jako rozeta nebo rose cut), který proslul svou schopností odrážet světlo svíček a vytvářet oslnivý lesk viditelný ze všech úhlů.

První brilianty

Historie vzniku briliantu je plná zajímavých informací, mýtů a legend. Od počátku 19. století se v souvislosti s jeho původem nejčastěji zmiňují dvě významné osobnosti – Vincenzo Peruzzi, údajný benátský brusič, který je připisován první známý briliantový brus, a Jules Mazarin, vlivný francouzský politik a kardinál, jenž sehrál klíčovou roli v popularizaci tohoto brusu.

Zatímco skutečná role kardinála Mazarina v návrhu briliantu zůstává předmětem odborných debat, jedno je jisté – Mazarin pověřil přetvoření dvanácti největších francouzských korunovačních klenotů do tzv. „nového designu,“ čímž významně přispěl k vývoji moderního šperkařství.

Claire’s Peruzz brus

 

S poznatky u již zmíněného Peruzziho jsou odborníci ještě o krok dále. V roce 1813 napsal francouzský klenotník jménem Claire knihu “La Science des Pierres Précieuses”, ve které označil Perruziho jako prvního vynálezce briliantu, a to kolem roku 1680.

 Několik historiků se od té doby pokoušelo toto tvrzení potvrdit, ale všichni se shodli na stejném závěru: “Neexistují žádné důkazy o tom, že kdy žil brusič diamantů jménem Vicenzio Peruzzi.” Tento muž tak může být pouze fiktivní postavou, kterou Claire využil pro sepsání své knihy, ve které údajný první briliantový brus popsal.

 

Cesta ke standardizaci briliantu

V roce 1750 vydal anglický klenotník a obchodník s diamanty David Jeffries knihu Treatise on Diamonds and Pearls, ve které detailně popsal, jak rozlišit kvalitní briliantový brus od méně zdařilého. Přestože se v jeho textech nedozvídáme o původu briliantového brusu, Jeffriesova kniha je považována za první publikaci, která stanovila standardy pro jeho broušení. V době jejího vzniku byl briliantový brus již znám přibližně padesát let, avšak Jeffriesův přínos spočíval v systematizaci těchto poznatků.

Brilianty, které Jeffries ve své práci popisuje, jsou hranaté s hlavním úhlem koruny a pavilonu nastaveným na 45 °. Tabulka není osmiúhelníková, jako u tzv. „Claire’s Peruzzi“ brusu, ale vykazuje čtyřnásobnou symetrii, což bylo klíčovým prvkem designu. Rundista je úzká, fazety pavilonu jsou krátké a spodní část je zakončena kaletou specifické velikosti. Tento popis byl ve své době průkopnický, protože starší tabulkové a bodové brusy byly stále populární i na počátku 18. století.

Kulaté, oválné a jiné tvary briliantů byly tehdy také vyráběny, avšak pouze tehdy, když surový diamant svým tvarem k těmto designům přímo vybízel.

Brilianty ze starých časů

Ačkoli Jeffriesovy spisy naznačují jeho přínos ke standardizaci briliantového brusu, zpracované diamanty z 18. a 19. století často postrádaly dokonalou symetrii. Důvodem byla především omezená dostupnost nástrojů a technologií, které by umožnily rovnoměrné rozložení fazet. V té době se veškeré broušení provádělo ručně, což činilo proces výroby briliantového brusu mimořádně náročným a časově zdlouhavým.

Dalším zásadním faktorem byla vysoká ztráta materiálu při broušení do symetrického tvaru. Protože hmotnost diamantu vždy hrála klíčovou roli při jeho ocenění, brusiči upřednostňovali zachování co největší váhy. To vedlo k hranatějším tvarům raných briliantů a jednodušším řezům, které byly později využity jako základ pro jejich přepracování do modernějších designů.

Old mine Cut

Rozmach briliantů s méně dokonalou symetrií se časově shoduje s vyčerpáním indických diamantových dolů. V té době se často využívaly již existující drahokamy jednoduchých tvarů, které byly přepracovány do modernějších brusů odpovídajících tehdejšímu vkusu.

Mnohé z těchto původních tvarů měly otupělé nebo chybějící rohy, což vedlo k vytvoření čtvercového brusu se zaoblenými rohy, známého jako "Cushion" (polštářkový brus). Tento design si rychle získal oblibu, a když kolem roku 1730 začaly diamantové doly v Brazílii produkovat nové surové kameny, většina z nich byla zpracována právě tímto způsobem.

Diamanty vybroušené v druhé polovině 18. a během 19. století jsou dodnes označovány jako „Old Mine Cut,“ což je termín, který odkazuje na jejich historický původ a specifický styl.

Old European cut

První zmínky o kulatých barokních briliantech pocházejí z konce 17. století, kdy však šlo o vzácné kusy, které tehdy nepatřily mezi hlavní módní trendy. Situace se začala měnit ve druhé polovině 19. století, zejména díky Henrymu D. Morsovi z Bostonu. Morse, spolu s inženýrem Charlesem Fieldem, vyvinul parní brusku, kterou si nechali patentovat v roce 1874. Tento stroj umožnil preciznější tvarování symetrických, kulatých drahokamů s rovnoměrně rozloženými fazetami.

Hlavní nevýhodou parní brusky však byly vysoké ztráty hmotnosti surového materiálu při zaokrouhlování, což bylo tehdy obtížně přijatelné. Tento problém byl částečně vyřešen zavedením motorově poháněné kotoučové pily, která umožnila efektivní využití odřezků ke zpracování menších drahokamů.

Tyto technologické inovace znamenaly revoluci v diamantovém průmyslu. Kulatý briliant se stal standardem a symetrie jedním z klíčových kritérií pro hodnocení brusu. Metoda byla rychle přijata i evropskými brusiči, což vedlo k rozvoji tzv. „Old European Cuts.“

Tento typ brusu charakterizují oblý obrys, relativně dobrá symetrie, osmiboké fazety tabulky, hluboké pavilony, vysoké koruny a kratší fazety pavilonu, což dohromady vytváří jedinečný a elegantní vzhled drahokamů.

Standardní briliantový brus

Morse nejenže přinesl revoluci v technikách broušení diamantů, ale také změnil samotný design briliantu. Navrhl úpravy úhlů koruny a pavilonu, aby zvýšil brilanci drahokamu. Zároveň zmenšil rozměry tabulky a kalety a prodloužil fazety pavilonu, čímž docílil lepšího odrazu světla a výraznějšího lesku.

Zajímavostí je, že Morseho inovace nebyly okamžitě přijaty. Až o více než 30 let později, ve druhém desetiletí 20. století, je rozpracovali Frank Wade a Marcel Tolkowsky. Wade publikoval své názory na úpravu briliantového brusu v roce 1916 v Americe, zatímco Tolkowsky zveřejnil své výpočty pro optimální proporce briliantu v Evropě v roce 1919, čímž položil základy moderního brusu.

Fantazijní briliantové brusy

Princip briliantového brusu byl postupně přizpůsoben i dalším tvarům, což vedlo k běžnému výskytu oválů, srdcí, trilliónů, kapek a dalších designů, které využívají modifikovaný briliantový brus. Tyto tvary díky němu získaly vlastnosti, jež jsou dnes považovány za standard moderní šperkařské elegance.

---

některé obrázky stažené z https://www.vvdiamonds.cz

---